Není to poprvé
Když nájemníci a pracující spojili síly
Historie nás učí, že práva nikdo nedaruje: vybojují se tím, že se organizujeme a uplatňujeme svou kolektivní sílu. Tady jsou některé stávky, které ukázaly, že když se zastavíme společně, můžeme věci změnit.

Nájemníci a pracující
Když nájemní stávky zastavily továrny
Koncem srpna vstoupilo téměř 2 000 domů v různých argentinských městech do nájemní stávky s požadavkem na snížení nájmů a lepší hygienické podmínky. Tisíce žen pochodovaly ulicemi měst a mávaly košťaty ve stávce, která trvala tři měsíce a nakonec spolu s odbory vyústila v generální stávku za zvýšení mezd, osmihodinovou pracovní dobu, konec spekulace s nemovitostmi a snížení nájmů. Mezi výrazné anarchosyndikalistky patřily Virginia Bolten, Juana Rouco a María Collazo. Nedávná kniha „Indócil“ od Laury Ortiz Gómez připomíná formou fikce tuto první velkou nájemnickou stávku v Argentině.
V Glasgow se nájemní stávky účastnilo asi 20 000 domácností. Když bylo 18 nájemníků postaveno před soud za to, že odmítli platit zvýšené nájemné, Mary Barbour a další vůdkyně stanuly v čele velké mobilizace, ke které se přidalo 15 000 dělníků z loděnic a průmyslu a hrozilo rozšířením stávek. Spojenectví nájemnic a dělníků zahnalo pronajímatele do kouta a pomohlo vybojovat první zákony regulující nájemné.
První zdokumentovanou nájemní stávku v Andalusii zorganizovala Liga nájemníků, v níž měli velkou váhu anarchističtí aktivisté. Stávka začala v únoru: během karnevalu se konal masový pohřební průvod, který symbolizoval pohřeb pronajímatelů. Stávka požadovala snížení nájmů o 50 %, zrušení spekulativních podnájmů a lepší hygienické podmínky v bytech, z nichž mnohé byly ve starých corralas neboli činžovních dvorech, kde se tísnila sevillská dělnická třída. Nájemnice zorganizovaly řadu přímých akcí a dosáhly snížení nájemného a odstranění prostředníků, které mnozí majitelé využívali k vybírání nájmu a kteří často zvyšovali cenu podle libosti. Ne všichni majitelé však ustoupili a po více než měsíci stávky civilní guvernér pozastavil ústavní záruky a poslal armádu, aby stávkující potlačila: mnoho z nich bylo zatčeno a anarchosyndikalističtí vůdci byli vyhoštěni z města.
Kvůli nesplatitelnému zdražování nájmů přestalo téměř 100 000 dělnických rodin na osm měsíců platit nájem. Organizovaly se ve stavebních odborech CNT a požadovaly snížení nájemného o 40 %. Na policejní represe odpovědělo dělnické hnutí dvoudenní generální stávkou. Spor o nájmy přerostl v širší boj o životní náklady: nezaměstnanost, veřejná doprava, nedostatek služeb atd. Nájemnice a nájemníci ukázali, že s podporou pracujících dokáže boj za bydlení ochromit celé město. A mělo to výsledky: v témže měsíci, kdy nájemní stávka skončila, vyhlásila španělská ústřední vláda povinné prodloužení nájemních smluv a zastropovala nájmy podle úrovně z roku 1914. Tyto mobilizace, vedené především ženami, nastolily soubor požadavků, které po vypuknutí katalánské revoluce v létě 1936 vedly ke snížení nájmů o 50 % a ke komunalizaci všech nájemních a prázdných bytů v desítkách katalánských obcí.
Deset milionů pracujících se zapojilo do generální stávky za právo na bydlení a proti zdražování. Mobilizace si vymohla zmrazení nejnižších nájmů a plán na výstavbu 214 000 bytů. Byl to začátek nové vlny nájemnických bojů, které v následujícím desetiletí vybojovaly další práva.
3. září vstoupilo několik měst v oblasti Vaal do stávky proti zvyšování nájmů. Protesty se rozšířily do dalších regionů a začátkem listopadu nepřišlo do práce a do škol více než milion pracujících a studentů. Protesty proti spekulaci s nemovitostmi se staly katalyzátorem vlny mobilizací, v nichž se spojili nájemníci, pracující a studenti a které představovaly dosud největší výzvu koloniálnímu a rasistickému systému Apartheidu.
Stávky ve Španělsku, které změnily věci
| 1855 | První generální stávka |
Desetitisíce dělníků ochromily továrny v Barceloně a dalších katalánských městech s pokřikem „Sdružování, nebo smrt! Chléb a práci!“. Proti zákazu dělnických organizací požadovali právo se organizovat, omezení pracovní doby a konec zvůle zaměstnavatelů. Přestože stávka skončila tvrdými represemi, byla historickým milníkem: pracující třída poprvé prokázala, že dokáže zorganizovat generální stávku. |
| 1917 | Revoluční generální stávka |
Tváří v tvář nekontrolovanému růstu cen a prohlubující se politické krizi spojily hlavní dělnické odbory UGT a CNT síly a v srpnu vyhlásily revoluční generální stávku. Trvala pět dní (v asturských uhelných revírech o něco déle), dokud ji vláda brutálně nepotlačila. Spolu s výzvou, kterou vrhly vojenské Juntas de Defensa (obranné výbory) a Shromáždění poslanců, otřásla tato mobilizace základy režimu restaurace a prohloubila jeho politickou krizi. Generální stávka byla první zkouškou samostatné akce pracující třídy. Byla poražena, ale zrodilo se z ní vědomí, že je třeba to zkusit znovu. |
| 1919 | La Canadiense |
V největší katalánské elektrárenské společnosti propustili osm dělníků za členství v odborech CNT, a to rozpoutalo stávku, která začala 5. února a nakonec na 44 dní ochromila více než 70 % katalánského průmyslu. Barcelona se zastavila a ponořila do tmy: pouliční osvětlení a tramvaje celé dny nefungovaly. Síla dělnické solidarity přinutila zaměstnavatele i vládu ustoupit. Stávkující dosáhli opětovného přijetí propuštěných, úplné amnestie pro všechny postižené represemi, proplacení mezd ztracených kvůli stávce, plošného zvýšení mezd a největšího vítězství, které dnes bereme jako samozřejmost: osmihodinové pracovní doby. Díky tomuto vítězství se Španělsko stalo jednou z prvních evropských zemí, které tuto hranici vykořisťování zavedly, i když se její plné uplatnění kvůli odporu zaměstnavatelů opozdilo až do Druhé republiky. |
| 1951 | Tramvajová stávka v Barceloně |
Všechno začalo lidovým bojkotem zdražení barcelonského tramvajového jízdného, které bylo vysoko nad cenami v jiných městech. Vytiskly se tisíce a tisíce letáků, které kolovaly po celém městě a vyzývaly obyvatele, aby tramvaje nepoužívali, dokud ceny neklesnou. Vozy jezdily prázdné a ulice zaplnily davy lidí, kteří chodili do práce pěšky. Byl to naprostý úspěch: v těch dnech tramvaje využila jen 3 % pravidelných cestujících a vláda byla nucena vrátit původní ceny. Po patnácti letech bídných životních podmínek, které způsobil vojenský převrat, občanská válka a katastrofální politika hospodářské autarkie raného frankismu, se protest proti zdražení tramvají stal ventilem sociální nespokojenosti (v roce 1951 španělský HDP ještě nedosáhl úrovně z roku 1935). Bojkot, povzbuzený úspěchem, se po dvanácti dnech rozšířil a přerostl v generální stávku proti zdražování, které se zúčastnilo 300 000 lidí a která se přelila do dalších průmyslových měst v okolí. Mezinárodní tisk o událostech informoval celé týdny. Uprostřed Francovy diktatury, při úplném potlačení svobod a obrovských represích, se mobilizaci obyvatel podařilo zvrátit zdražení jízdného a postavit se režimu generální stávkou – a dosáhnout toho, že režim odvolal starostu, policejního šéfa, provinčního delegáta vertikálních státních odborů i civilního guvernéra. |
| 1962 | La Huelgona („Velká stávka“) |
Trest uložený začátkem dubna sedmi horníkům z Mieres byl jiskrou, která zapálila doutnák. Ženy horníků procházely údolími, rozhazovaly kukuřici u vchodů do továren a dolů a dělníci nepřišli do práce. Projevy solidarity se šířily a stávka brzy zachvátila celou Asturii. Koncem měsíce se protest přenesl do celého státu. V květnu 1962 stávkovalo ve Španělsku více než 300 000 pracujících; byla to největší dělnická mobilizace od občanské války a trvala téměř měsíc. Diktatura byla nucena vyhlásit výjimečný stav v provinciích Asturie, Vizcaya a Gipúzcoa, ale události ji zcela přerostly. Studentské hnutí se zmobilizovalo a vyjádřilo stávkám solidaritu, stejně jako množství umělců a intelektuálů, a ulice Madridu zaplavila demonstrace žen. Picasso namaloval obraz „Asturias 1963“ s heslem „V Asturii je světlo, které osvětluje celé Španělsko“. Vítězství bylo mnoho. Byly prolomeny mzdové stropy, které vláda stanovila v roce 1959 novým Stabilizačním plánem. Asturští horníci, kteří ve stávce vydrželi dva měsíce, dosáhli opětovného přijetí propuštěných, propuštění zadržených na svobodu a výrazného zvýšení mezd (a o rok později spolu s horníky z Leónu vedli další, čtyřměsíční generální stávku). Největším vítězstvím byla vyjednávací síla, kterou získalo nové dělnické hnutí – Comisiones Obreras (Dělnické komise), které pronikly do odborového aparátu diktatury a sehrály klíčovou roli v její porážce. |
| 1976 | Stávky za demokratické svobody |
V roce 1976 byl Franco mrtvý, ale o pokračování frankistického režimu se stále rozhodovalo. V době, kdy byly stávky ještě nelegální, dala obrovská vlna stávek, která prošla celou zemí, fašismu šach mat. Odvětvové stávky se kombinovaly s místními generálními stávkami (mnohé z nich byly „stávky solidarity“), které nakonec vyústily v celostátní generální stávku 12. listopadu. Demokratické svobody se vybojovaly: v roce 1976 bylo Španělsko zemí s nejvíce hodinami ztracenými kvůli stávkám ze všech zemí OECD. Například v Sabadellu rozpoutaly policejní represe proti učitelům, studentům a rodinám generální stávku, která spojila dělníky z továren, stavebnictví a služeb se sousedským hnutím. Čtyři dny bylo město ochromené a více než 30 000 lidí se zúčastnilo obrovského shromáždění. Síla mobilizace vymohla propuštění zadržených a urychlila odchod frankistického starosty. |
| 1988 | Generální stávka 14-D |
Miliony pracujících ochromily zemi proti plánu zaměstnanosti mladých, který prosazovala vláda Felipe Gonzáleze a který měl firmám snížit náklady na práci. Šlo o stávku s největší účastí v dějinách celého španělského státu (stávkovalo 94,86 % ekonomicky aktivního obyvatelstva). Přestaly vysílat i veřejnoprávní televize a rozhlasové stanice a hlavní deníky ten den nevyšly. Síla stávky přinutila vládu plán stáhnout a otevřela cestu k dalším sociálním vítězstvím: vláda musela zvýšit skutečné výdaje na důchody o 42 %, na podporu v nezaměstnanosti o 67 % a na financování veřejného zdravotnictví o 15 %. Celkově vystřelily sociální výdaje z 18,7 % HDP v roce 1982 na 23,7 % v roce 1993. Tato stávka dala zásadní impuls k upevnění španělského sociálního státu, který – přestože přišel pozdě a ve srovnání s jinými evropskými zeměmi byl podfinancovaný – zůstává klíčovým pilířem naší společnosti a vítězstvím jejích lidových vrstev. |
| 2002 | Stávka proti „decretazu“ (tvrdému vládnímu dekretu) |
Aznarova vláda chtěla osekat práva nezaměstnaných. Odpovědí byla generální stávka, která ochromila celá odvětví ekonomiky. Odborový tlak dosáhl toho, že vláda velkou část reformy vzala zpět. |
| 2010 a 2012 | Proti reformám zákoníku práce |
Miliony lidí znovu vstoupily do stávky proti škrtům, zlevňování propouštění a úsporné politice. I když se reformy zastavit nepodařilo, mobilizace udržely naživu dělnický odpor proti těm, kdo chtěli, abychom krizi zaplatili my. |
| 2018 a 2019 | Feministické stávky 8M |
Miliony žen vyšly do ulic a vyzvaly k zastavení práce, studia, nakupování i péče. Feministické stávky přesáhly hranice pracovišť a ukázaly něco zásadního: když se zastavíme my ženy, zastaví se svět. Jejich síla postavila feministické požadavky do středu veřejné debaty. |
Teď je řada na nás
Jestli dnes máme osmihodinovou pracovní dobu, sociální práva a ochranu před zvůlí, je to proto, že před námi byli lidé, kteří se zorganizovali, vstoupili do stávky a dokázali je vyrvat těm, kdo měli moc. Žádné z těchto vítězství nespadlo z nebe. A každá z těchto stávek nám připomíná, čeho jsme schopné a schopni, když bojujeme společně.
Dnes čelíme nové ofenzivě proti našim životním podmínkám. Pronajímatelé si berou stále větší část našich mezd, ceny neustále rostou a práce už nezaručuje důstojný život. Ale něco se mění. Zaplnili jsme ulice, dosáhli vítězství, která se zdála nemožná, a znovu ukázali, že když se organizujeme, vyhráváme.
11. listopadu máme příležitost psát dějiny. Ze čtvrtí i pracovišť, z nájemnických i pracovních odborů spojíme síly, abychom zastavili celou zemi. Chceme snížit nájmy, skoncovat s vystěhováváním, vybojovat smlouvy na dobu neurčitou a získat zpět mzdy a práva, která nám vzali.