Není to poprvé

Když nájemníci a pracující spojili síly

Historie nás učí, že práva nikdo nedaruje: vybojují se tím, že se organizujeme a uplatňujeme svou kolektivní sílu. Tady jsou některé stávky, které ukázaly, že když se zastavíme společně, můžeme věci změnit.

Pěst s klíči

Nájemníci a pracující

Když nájemní stávky zastavily továrny

1907Buenos AiresStávka košťat

Koncem srpna vstoupilo téměř 2 000 domů v různých argentinských městech do nájemní stávky s požadavkem na snížení nájmů a lepší hygienické podmínky. Tisíce žen pochodovaly ulicemi měst a mávaly košťaty ve stávce, která trvala tři měsíce a nakonec spolu s odbory vyústila v generální stávku za zvýšení mezd, osmihodinovou pracovní dobu, konec spekulace s nemovitostmi a snížení nájmů. Mezi výrazné anarchosyndikalistky patřily Virginia Bolten, Juana Rouco a María Collazo. Nedávná kniha „Indócil“ od Laury Ortiz Gómez připomíná formou fikce tuto první velkou nájemnickou stávku v Argentině.

1915Glasgow„Armáda paní Barbour“

V Glasgow se nájemní stávky účastnilo asi 20 000 domácností. Když bylo 18 nájemníků postaveno před soud za to, že odmítli platit zvýšené nájemné, Mary Barbour a další vůdkyně stanuly v čele velké mobilizace, ke které se přidalo 15 000 dělníků z loděnic a průmyslu a hrozilo rozšířením stávek. Spojenectví nájemnic a dělníků zahnalo pronajímatele do kouta a pomohlo vybojovat první zákony regulující nájemné.

1919SevillaNájemní stávka v Seville

První zdokumentovanou nájemní stávku v Andalusii zorganizovala Liga nájemníků, v níž měli velkou váhu anarchističtí aktivisté. Stávka začala v únoru: během karnevalu se konal masový pohřební průvod, který symbolizoval pohřeb pronajímatelů. Stávka požadovala snížení nájmů o 50 %, zrušení spekulativních podnájmů a lepší hygienické podmínky v bytech, z nichž mnohé byly ve starých corralas neboli činžovních dvorech, kde se tísnila sevillská dělnická třída. Nájemnice zorganizovaly řadu přímých akcí a dosáhly snížení nájemného a odstranění prostředníků, které mnozí majitelé využívali k vybírání nájmu a kteří často zvyšovali cenu podle libosti. Ne všichni majitelé však ustoupili a po více než měsíci stávky civilní guvernér pozastavil ústavní záruky a poslal armádu, aby stávkující potlačila: mnoho z nich bylo zatčeno a anarchosyndikalističtí vůdci byli vyhoštěni z města.

1931BarcelonaNájemní stávka v Barceloně

Kvůli nesplatitelnému zdražování nájmů přestalo téměř 100 000 dělnických rodin na osm měsíců platit nájem. Organizovaly se ve stavebních odborech CNT a požadovaly snížení nájemného o 40 %. Na policejní represe odpovědělo dělnické hnutí dvoudenní generální stávkou. Spor o nájmy přerostl v širší boj o životní náklady: nezaměstnanost, veřejná doprava, nedostatek služeb atd. Nájemnice a nájemníci ukázali, že s podporou pracujících dokáže boj za bydlení ochromit celé město. A mělo to výsledky: v témže měsíci, kdy nájemní stávka skončila, vyhlásila španělská ústřední vláda povinné prodloužení nájemních smluv a zastropovala nájmy podle úrovně z roku 1914. Tyto mobilizace, vedené především ženami, nastolily soubor požadavků, které po vypuknutí katalánské revoluce v létě 1936 vedly ke snížení nájmů o 50 % a ke komunalizaci všech nájemních a prázdných bytů v desítkách katalánských obcí.

1969ItálieGenerální stávka za bydlení

Deset milionů pracujících se zapojilo do generální stávky za právo na bydlení a proti zdražování. Mobilizace si vymohla zmrazení nejnižších nájmů a plán na výstavbu 214 000 bytů. Byl to začátek nové vlny nájemnických bojů, které v následujícím desetiletí vybojovaly další práva.

1984Jižní AfrikaVzpoura townshipů

3. září vstoupilo několik měst v oblasti Vaal do stávky proti zvyšování nájmů. Protesty se rozšířily do dalších regionů a začátkem listopadu nepřišlo do práce a do škol více než milion pracujících a studentů. Protesty proti spekulaci s nemovitostmi se staly katalyzátorem vlny mobilizací, v nichž se spojili nájemníci, pracující a studenti a které představovaly dosud největší výzvu koloniálnímu a rasistickému systému Apartheidu.

Stávky ve Španělsku, které změnily věci

1855 První generální stávka

Desetitisíce dělníků ochromily továrny v Barceloně a dalších katalánských městech s pokřikem „Sdružování, nebo smrt! Chléb a práci!“. Proti zákazu dělnických organizací požadovali právo se organizovat, omezení pracovní doby a konec zvůle zaměstnavatelů. Přestože stávka skončila tvrdými represemi, byla historickým milníkem: pracující třída poprvé prokázala, že dokáže zorganizovat generální stávku.

1917 Revoluční generální stávka

Tváří v tvář nekontrolovanému růstu cen a prohlubující se politické krizi spojily hlavní dělnické odbory UGT a CNT síly a v srpnu vyhlásily revoluční generální stávku. Trvala pět dní (v asturských uhelných revírech o něco déle), dokud ji vláda brutálně nepotlačila. Spolu s výzvou, kterou vrhly vojenské Juntas de Defensa (obranné výbory) a Shromáždění poslanců, otřásla tato mobilizace základy režimu restaurace a prohloubila jeho politickou krizi. Generální stávka byla první zkouškou samostatné akce pracující třídy. Byla poražena, ale zrodilo se z ní vědomí, že je třeba to zkusit znovu.

1919 La Canadiense

V největší katalánské elektrárenské společnosti propustili osm dělníků za členství v odborech CNT, a to rozpoutalo stávku, která začala 5. února a nakonec na 44 dní ochromila více než 70 % katalánského průmyslu. Barcelona se zastavila a ponořila do tmy: pouliční osvětlení a tramvaje celé dny nefungovaly. Síla dělnické solidarity přinutila zaměstnavatele i vládu ustoupit. Stávkující dosáhli opětovného přijetí propuštěných, úplné amnestie pro všechny postižené represemi, proplacení mezd ztracených kvůli stávce, plošného zvýšení mezd a největšího vítězství, které dnes bereme jako samozřejmost: osmihodinové pracovní doby. Díky tomuto vítězství se Španělsko stalo jednou z prvních evropských zemí, které tuto hranici vykořisťování zavedly, i když se její plné uplatnění kvůli odporu zaměstnavatelů opozdilo až do Druhé republiky.

1951 Tramvajová stávka v Barceloně

Všechno začalo lidovým bojkotem zdražení barcelonského tramvajového jízdného, které bylo vysoko nad cenami v jiných městech. Vytiskly se tisíce a tisíce letáků, které kolovaly po celém městě a vyzývaly obyvatele, aby tramvaje nepoužívali, dokud ceny neklesnou. Vozy jezdily prázdné a ulice zaplnily davy lidí, kteří chodili do práce pěšky. Byl to naprostý úspěch: v těch dnech tramvaje využila jen 3 % pravidelných cestujících a vláda byla nucena vrátit původní ceny. Po patnácti letech bídných životních podmínek, které způsobil vojenský převrat, občanská válka a katastrofální politika hospodářské autarkie raného frankismu, se protest proti zdražení tramvají stal ventilem sociální nespokojenosti (v roce 1951 španělský HDP ještě nedosáhl úrovně z roku 1935). Bojkot, povzbuzený úspěchem, se po dvanácti dnech rozšířil a přerostl v generální stávku proti zdražování, které se zúčastnilo 300 000 lidí a která se přelila do dalších průmyslových měst v okolí. Mezinárodní tisk o událostech informoval celé týdny. Uprostřed Francovy diktatury, při úplném potlačení svobod a obrovských represích, se mobilizaci obyvatel podařilo zvrátit zdražení jízdného a postavit se režimu generální stávkou – a dosáhnout toho, že režim odvolal starostu, policejního šéfa, provinčního delegáta vertikálních státních odborů i civilního guvernéra.

1962 La Huelgona („Velká stávka“)

Trest uložený začátkem dubna sedmi horníkům z Mieres byl jiskrou, která zapálila doutnák. Ženy horníků procházely údolími, rozhazovaly kukuřici u vchodů do továren a dolů a dělníci nepřišli do práce. Projevy solidarity se šířily a stávka brzy zachvátila celou Asturii. Koncem měsíce se protest přenesl do celého státu. V květnu 1962 stávkovalo ve Španělsku více než 300 000 pracujících; byla to největší dělnická mobilizace od občanské války a trvala téměř měsíc. Diktatura byla nucena vyhlásit výjimečný stav v provinciích Asturie, Vizcaya a Gipúzcoa, ale události ji zcela přerostly. Studentské hnutí se zmobilizovalo a vyjádřilo stávkám solidaritu, stejně jako množství umělců a intelektuálů, a ulice Madridu zaplavila demonstrace žen. Picasso namaloval obraz „Asturias 1963“ s heslem „V Asturii je světlo, které osvětluje celé Španělsko“. Vítězství bylo mnoho. Byly prolomeny mzdové stropy, které vláda stanovila v roce 1959 novým Stabilizačním plánem. Asturští horníci, kteří ve stávce vydrželi dva měsíce, dosáhli opětovného přijetí propuštěných, propuštění zadržených na svobodu a výrazného zvýšení mezd (a o rok později spolu s horníky z Leónu vedli další, čtyřměsíční generální stávku). Největším vítězstvím byla vyjednávací síla, kterou získalo nové dělnické hnutí – Comisiones Obreras (Dělnické komise), které pronikly do odborového aparátu diktatury a sehrály klíčovou roli v její porážce.

1976 Stávky za demokratické svobody

V roce 1976 byl Franco mrtvý, ale o pokračování frankistického režimu se stále rozhodovalo. V době, kdy byly stávky ještě nelegální, dala obrovská vlna stávek, která prošla celou zemí, fašismu šach mat. Odvětvové stávky se kombinovaly s místními generálními stávkami (mnohé z nich byly „stávky solidarity“), které nakonec vyústily v celostátní generální stávku 12. listopadu. Demokratické svobody se vybojovaly: v roce 1976 bylo Španělsko zemí s nejvíce hodinami ztracenými kvůli stávkám ze všech zemí OECD.

Například v Sabadellu rozpoutaly policejní represe proti učitelům, studentům a rodinám generální stávku, která spojila dělníky z továren, stavebnictví a služeb se sousedským hnutím. Čtyři dny bylo město ochromené a více než 30 000 lidí se zúčastnilo obrovského shromáždění. Síla mobilizace vymohla propuštění zadržených a urychlila odchod frankistického starosty.

1988 Generální stávka 14-D

Miliony pracujících ochromily zemi proti plánu zaměstnanosti mladých, který prosazovala vláda Felipe Gonzáleze a který měl firmám snížit náklady na práci. Šlo o stávku s největší účastí v dějinách celého španělského státu (stávkovalo 94,86 % ekonomicky aktivního obyvatelstva). Přestaly vysílat i veřejnoprávní televize a rozhlasové stanice a hlavní deníky ten den nevyšly. Síla stávky přinutila vládu plán stáhnout a otevřela cestu k dalším sociálním vítězstvím: vláda musela zvýšit skutečné výdaje na důchody o 42 %, na podporu v nezaměstnanosti o 67 % a na financování veřejného zdravotnictví o 15 %. Celkově vystřelily sociální výdaje z 18,7 % HDP v roce 1982 na 23,7 % v roce 1993. Tato stávka dala zásadní impuls k upevnění španělského sociálního státu, který – přestože přišel pozdě a ve srovnání s jinými evropskými zeměmi byl podfinancovaný – zůstává klíčovým pilířem naší společnosti a vítězstvím jejích lidových vrstev.

2002 Stávka proti „decretazu“ (tvrdému vládnímu dekretu)

Aznarova vláda chtěla osekat práva nezaměstnaných. Odpovědí byla generální stávka, která ochromila celá odvětví ekonomiky. Odborový tlak dosáhl toho, že vláda velkou část reformy vzala zpět.

2010 a 2012 Proti reformám zákoníku práce

Miliony lidí znovu vstoupily do stávky proti škrtům, zlevňování propouštění a úsporné politice. I když se reformy zastavit nepodařilo, mobilizace udržely naživu dělnický odpor proti těm, kdo chtěli, abychom krizi zaplatili my.

2018 a 2019 Feministické stávky 8M

Miliony žen vyšly do ulic a vyzvaly k zastavení práce, studia, nakupování i péče. Feministické stávky přesáhly hranice pracovišť a ukázaly něco zásadního: když se zastavíme my ženy, zastaví se svět. Jejich síla postavila feministické požadavky do středu veřejné debaty.

Teď je řada na nás

Jestli dnes máme osmihodinovou pracovní dobu, sociální práva a ochranu před zvůlí, je to proto, že před námi byli lidé, kteří se zorganizovali, vstoupili do stávky a dokázali je vyrvat těm, kdo měli moc. Žádné z těchto vítězství nespadlo z nebe. A každá z těchto stávek nám připomíná, čeho jsme schopné a schopni, když bojujeme společně.

Dnes čelíme nové ofenzivě proti našim životním podmínkám. Pronajímatelé si berou stále větší část našich mezd, ceny neustále rostou a práce už nezaručuje důstojný život. Ale něco se mění. Zaplnili jsme ulice, dosáhli vítězství, která se zdála nemožná, a znovu ukázali, že když se organizujeme, vyhráváme.

11. listopadu máme příležitost psát dějiny. Ze čtvrtí i pracovišť, z nájemnických i pracovních odborů spojíme síly, abychom zastavili celou zemi. Chceme snížit nájmy, skoncovat s vystěhováváním, vybojovat smlouvy na dobu neurčitou a získat zpět mzdy a práva, která nám vzali.

Historie nás naučila, že když se pracující třída zorganizuje a zastaví, může změnit všechno. Teď je řada na nás. Do generální stávky!

11N · Zastavíme zemi